O dámě s lampou

1. června 2014 v 11:10 | A.D. |  Příběhy
V historii je jedním ze světlých bodů, osobností, k níž lze vzhlížet s obdivem, ovšem pro svou rodinu byla slečna Florence Nightingale dlouhou dobu černou ovcí. Narozená v květnu 1820 do bohaté anglické rodiny, dostala jméno po městě, kde právě v době jejího příchodu na sjejí rodina bydlela, nicméně holčičce byl pouhý rok, když se stěhovala do Anglie. Ta právě zažívala rozkvět a obrodu společnosti. Po dlouhých letech, kdy se na trůně střídali nerudní, opilí starci, spočinula královská koruna na skráních drobné mladinké dívky, která dala jméno celé následující epoše. Královna Viktorie byla symbolem (mimo jiné) nových mravů a společenských pravidel, jež vytvořila pozoruhodnout, specifickou kulturu, a zároveň sešněrovala dcerky z vyšší společnosti těsněji než tkaničky korzetů.

Vedoucí osobou v rodině Nightingalových byla matka, paní Francis, která se často hněvala na svého přívětivého, úslužného manžela, jelikož nesdílel její společenské ambice. Její naděje se upíraly ke dvěma dcerám, především k mladší Florence. Kromě toho, že byla půvabná, vysoká, s krásnými kaštanovými vlasy, vyznačovala se také značným intelektem, který její otec sám zálibně pěstoval, v rozporu s názorem doby, snad proto, že neměl syna. To, že Florence ovládala několik jazyků a měla dobrý základ i ve vědách "ženám nepřílušejících" jako byla matematika, nenadchlo paní Francis ani zpoloviny tolik, jako její rychle vzrůstající popularita ve společenských kruzích. Plesy, večeře, zábavy - Florence byla krásná, milá a jako nevěsta nesmírně žádnoucí. Jenže jen paní Francis věděla, jak strašlivě problémová je její dcera.
 

O vraždě dívek v Kalifornii a ubohém panici

25. května 2014 v 11:09 | A.D. |  Feminismus
Včera v Kalifornii došlo k tragédii, o které jste možná zaslechli. Dva a dvacetiletý mladík postřílel šest mladých dívek a několik dalších zranil, než absolvoval krátkou přestřelku s policií. Buďto se mu do hlavy zaryla policejní kulka, nebo se zastřelil sám. Média, alespoň většina těch českých (a mnohá zahraniční), se spokojila s konstatováním tragédie a tím, že mladík byl psychicky narušený a chtěl se pomstít dívkám za to, že ho ignorovaly. Toť vše.

Když jsem se však pokusila zjistit víc, ukázalo se, že to hlavní se média rozhodla ignorovat. Elliot, jak se vrah jmenoval, možná měl slabou psychiku, nicméně jeho "psychické narušení" bylo uměle vybudované - a ne dívkami, které odmítaly jeho romantické návrhy na střední škole. Osamělý, frustrovaný panic se neobrátil o pomoc k psychiatrovi, ale k takzvanému "Hnutí za práva mužů". Ano, tato nesmyslná, šovinistická organizace existuje. Jedná se muže, kteří se cítí ohroženi možností překonání gendrových rolí a stereotypů, kteří otevřeně hlásají, že muži mají právo na vládu nad ženami, věří, že obecně kratší délka života mužů je výsledkem mužského utlačování a diskriminace, že by muž měl mít právo být zcela zproštěn odpovědnosti za neplánované těhotenství partnerky, že manželské znásilnění není zločin a další věci, z nichž každému myslícímu člověku jde hlava kolem. Toto sdružení sebelítostivých "alfa samců" (termín, kterým popisují ideál muže), z nichž někteří dokonce založili skupin InCeb (Involuntarily Celibacy - Nedobrovolný Celibát!), není nic jiného než společenství nenávidějící ženy a jejich boj za to, aby byly vnímány jako rovnocenné lidské bytosti. K těmto nedobrovolným celibátníkům, kteří jsou přesvědčeni, že mají nezcizitelný nárok na sex s jakoukoliv ženou, která se jim líbí, se Elliot uchýlil a nechal si dobrovolně vymít mozek docela.

O vtipu, který nebyl vtipný

23. května 2014 v 13:49 | A.D. |  Feminismus
Znáte to. Vtipy na účet druhého pohlaví. Je jich bezpočet a založené jsou na stereotypech. Žárlivá "stará" s válečkem, chtivá "mladá" s milencem, chlap potácející se z hospody, hloupý muž, hloupá žena..... Proč ne? Jsou to vtipy a koneckonců samotná myšlenka toho, že jde o stereotyp, tedy pokřivený, nepřesný obrázek jednoho či dvou zveličených rysů (zatímco jiné jsou potlačeny), dává na srozuměnou že tohle se prostě nebere vážně. Sama jsem se takovými vtipy bavila, sama je občas sypu z rukávu. Nicméně poslední vtip, který jsem slyšela byl následující:

Povídá Pepa Jirkovi: "Hele, měli bychom být na ženské hodní."
"Proč?" podivuje se Jirka.
"No, víš, já jsem se dal k hinduistům, a ti mi vysvětlili, jak funguje reinkarnace. Když spácháš nějakej hřích, tak se rodíš jako podřadná bytost. Takže bysme měli bejt hodný na ženský, koneckonců jsou to chlapi ve výkonu trestu!"

To, že vtip byl vyprávěn dospělým mužem ženě, a muž očekával, že ona se bude smát, bylo korunou mého zážitku. Tento "vtip" není vtipný. Nemá pointu, která by pobavila, není nikterak vynalézavý ani chytrý. Není založen na tom, že by se lidé měli smát vlastním slabostem reprezentovanými zveličeným stereotypem, a nebrat se tak na chvíli příliš vážně. Tento "vtip" není nic jiného, než sexistická prasárna.

Jediné, co z něj lze vyčíst, je přesvědčení o tom, že ženy jsou podřadné bytosti. Rádoby vtipný novopečený hinduista Pepa propaguje dobré zacházení se ženami ne proto, že jsou to lidské bytosti, ale proto, že jsou to ve skutečnosti "chlapi". Nebojí se toho, že by se posmrtně mohl narodit jako pes, sup nebo hovnivál, ale toho, že by se mohl stát ženou. A třešnička na dortu: Pepa , že by se k němu polovina světa chovala jako k druhořadé existenci.

Pokrytectví, sexismus, šovinismus tohoto vtipu mne prostě nechaly beze slov. Na chvíli. Pak jsem si sedla a napsala článek na blog. Protože tohle je jeden z těch vtipů, které nelze "nebrat vážně". A protože nevtipné vtipy by se neměly vyprávět.
 


Cinkání nákotníčků

27. dubna 2014 v 14:30 | A.D. |  Drobnosti
Vlasy měla ještě vlhké po koupeli, když jí společnice pomohla vklouznout do šatů provoněných jasmínem. Pak následovaly šperky, téměř jako rituál. Náramky, po nichž ztěžkly paže, náhrdelník, který na chvilku studil na holé kůži. Náušnice tak těžké, že je musely drobnými háčky zavěsit do pramínků vlasů. A nákotníčky - zlaté řetízky se zvonečky, nebo měkké pruhy látky, na nichž byly našité rolničky. Při každém pohybu, při každém kroku něžně cinkaly. Nakonec vlasy, které zatím stačily uschnout, spletly obratné ruce do dlouhého copu a i ten ozdobily. Venku už se snesla tma a tawaif vykročila ze svých komnat, aby bavila hosty.

Vzpomínám si, že v době, kdy jsem se učila hrát na klavír, často mi přišlo zvláštní, že neexistují žádné slavné skladatelky. O mnoho let později jsem zjišťovala, že ve skutečnosti jich bylo dost a dost, ale jak už to bývá, nemluví se o nich a často nebyly brány vážně. Dívkám příslušelo hudební vzdělání, ale už ne právo být tvořivé autorky s nárokem na uznání. To byl evropský koncept. V Indii tomu bylo trochu jinak. Tam existoval "zvláštní druh" žen, které nejenom byly brány v uměleckých kruzích vážně, ale právě jejich přínos značně ovlivnil klasickou indickou hudbu i poezii. Říkalo se jim tawaif. V dnešní době je toto označení vnímáno značně negativně. Podobně jako se to stalo japonské gejše, je tawaif vnímána především jako prostitutka. Nicméně původní výraz v sobě nesl mnoho jiných věcí. Hudba, poezie, tanec, zpěv byly těmito ženami dovedeny k dokonalosti, stejně tak byly expertkami v otázkách společenského chování a etikety. Právě tyto ženy také zavedly formy známé jako dadra, ghazal a thumri, jež jsou dnes s klasickou indickou hudbou neoddělitelně spjaty. Byly elitní skupinou po staletí, než začaly být v 19. století vnímány především z erotického hlediska, což postupně vedlo k jejich úpadku a degradaci.



O nakopnutých psech, rytířích ve zbroji a ženské počestnosti

12. dubna 2014 v 14:39 | A.D. |  Feminismus
Co je to čest? To záleží na tom, jestli jste muž nebo žena. Alespoň historicky. Pokud někdo urazil mužskou čest, napadne nás všechny, že pánovi někdo spílal, sprostě vynadal, že mu plivl do tváře nebo aspoň nakopl psa. Nebo mu třeba odmítl odpovědět na otázku a zesměšnil ho tak před ostatními. Tuto čest mohl pán znovu získat. Stačilo vyzvat toho druhého k souboji a vymlátit z něj omluvu. Pokud přišla o čest žena, znamenalo to jednu jedinou věc: přišla o panenství mimo manželské lože, a je docela jedno, jestli dobrovolně nebo ne. Tuto čest už zpátky získat nemohla. Člověk by si řekl, že od takového středověkého smýšlení jsme se jako společnost už dávno oprostili. Jenže článek absolventa Karlovy Univerzity, pana Jana Drahoty (k přečtení ZDE), mi jasně připoměl, že tento posun vpřed neudělali všichni.

Pan Drahota shovívavě hned na počátek avizuje, že feminismus není vlastně tak docela špatná věc, aby však zároveň ve zbytku své úvahy nad tím, jak cenná je ženská počestnost, ukázal, že nemá vlastně tak docela jasno, jak to ženy s feminismem myslí, a také ukazuje, proč feminismus potřebujeme.

Slečna Jana Eyrová

10. dubna 2014 v 11:29 | A.D. |  Inspirace
Někdy se snažím objevit ve své paměti věci, které tam možná ani nemohou být. A přesto bych si je chtěla pamatovat. Klíč k jedné z takových vzpomínek drží má babička. Malinká já, asi tak tříletá, jsem nosila čepeček jedné ze svých velkých panenek "chodiček" a opakovala jsem: "Já jsem Jana Érová." V televizi tehdy běžel snad už pátý z nesčetných seriálů vzniklých na motivy slavného románu a dítěti, kterým jsem byla, se očividně zalíbil. Ale jak už jsem zmínila, tato vzpomínka není moje.

Když mi bylo deset let, maminka mi dala do ruky útlou brožovanou knížku. Na obálce byla temná brána osvětlená jedinou lucernou, a před bránou, v černých šatech a se zpytavým výrazem na tváři, stálo děvčátko. Titulek jsem tehdy ještě neuměla správně vyslovit - "Sirotek lowoodský". Byla jsem už tehdy vášnivá čtenářka, a odjakživa mám podivnou inklinaci k příběhům smutným a nejsmutnějším. Byla to první knížka, u které jsem otevřeně plakala. Tehdy jsem ještě netušila, že publikace je jen začátkem mnohem většího a komplexnějšího příběhu o slečně Janě Eyrové. Soustředila se pouze na Janino dětství v Lowoodu a končila jejím hledáním zaměstnání.

O umění skládat zkoušky

2. dubna 2014 v 13:09 | A.D. |  Feminismus
Asi nikdy nezapomenu na jeden den ve zkouškovém období před několika lety na filozofické fakultě jedné české univerzity. Už ani nevím, z čeho jsem skládala zkoušku a jakými papíry plných drobného písma a barevných vykřičníků jsem ještě chvatně listovala v naději, že mi znalosti na poslední chvíli naskáčou do hlavy. Na dlouhé chodbě s řadou dveří, za nimiž se poťouchle, nabubřele i znuděně skrývali zkoušející, jsem nebyla jediná. Náhle z jedněch dveří vyšla dívka. Byla trochu pobledlá, ale úsměv prozrazoval, že v indexu, který svírala v ruce, má čerstvě zapsanou známku. Udělala!

"Povídej! Na co se ptal? Bylo to těžký? Jakou má náladu? Chutnal mu oběd?" sesypali se na ni spolužáci dosud čekající, až na ně přijde řada. Prodrala se klubkem těl, dávaje kusé odpovědi. "Sorry, nemůžu se teď bavit," omlouvala se. "Musím hned ještě na zkoušku za K.....em". Chudák malá tedy skládala dvě zkoušky oddělené od sebe pouhými minutami!

Popošla o několik dvěří dál a v tom okamžiku začala její transformace. Sundala si svetr a ukázalo se, že pod ním má jenom letní tílko s výstřihem, ačkoliv byl leden a budova fakulty se s topením nepřetrhla. Stáhla z gumičku z vlasů a ty se jí rozlily po ramenou. Povytáhla trochu sukni, která jí před tím sahala k lýtkům, ale teď končila nad koleny. Teprve pak zaklepala a vešla do kabinetu skládat jinou zkoušku.

Ženy můžou: aneb něco málo o feminismu

30. března 2014 v 13:11 | A.D. |  Feminismus
Není to tak dávno, co jsem projížděla blogy a hledala, co si blogová komunita myslí o feminismu. Trvalo to jen pár minut, stačilo párkrát kliknout, a nestačila jsem se divit. Ke své hrůze zjišťuji, jak příšernou pověst feminismus má, jaké děsivé mýty ho obklopují a hlavně jak se i ženy a dívky bez rozmyslu přidávají na stranu těch, pro něž je výraz "feministka" sprosté slovo. Na jednu stranu se tomu zase až tak nedivím. Způsob, kterým je celé hnutí feminismu prezentováno v médiích, není právě šťastný. Nejednou jsem se také setkala s ženami, které se k feminismu hlásily, ale s jeho ideami měly jejich osobní postoje společného jen málo. Na začátek všeho je tedy třeba si hlavně uvědomit, že ne všechno, co se za feminismus vydává (a je vydáváno) je opravdu feminismus.

Žena, která prohlašuje, že je feministka, ale neustále hledá příležitost jak ponížit osoby mužského pohlaví, není feministka. Žena, která nenávidí všechny muže bez rozdílu, není feministka (je něco jiného, pokud je její negativita nasměrovaná k určité osobě, která ji psychicky či fyzicky poškodila - jsme totiž jenom lidé). Žena, která věří, že pouze její životní styl je svobodný a ženy, které se rozhodnou žít jinak, jsou ubožačky potřebující zachránit, není feministka. Stejně tak i žena, která odsuzuje a pomlouvá ostatní ženy, není feministka. Feminismus není o nenávisti k mužům. Není o tom, že nařizuje a diktuje jiným ženám nějaký univerzální životní styl. Je o posílení žen, aby se dostaly v očích společnosti na úroveň mužů a byly vnímány jako rovnocenné lidské bytosti.

Býti ženou....

29. března 2014 v 21:59 | A.D. |  O blogu
Čím toho člověk víc ví, tím smutnější mu připadá svět. To je jedna z věcí, které jsem se v životě naučila. Pravda je, že každý z nás se ocitá, a ne jednou za život, na rozcestí, kdy může volit mezi depresí či její vzdálenou sestřenicí lhostejností. A málokdo si všimne, že opačným směrem než tyto dvě bezvadně vyasfaltované dálnice se vine i neuměle udusaná cestička vědomého sebevzdělávání. A ta vede k další pěšince, snad ještě užší - snahy něco změnit.

Žiji celý život ve své zemi. Nemohu tedy objektivně hodnotit situaci utečenců či přistěhovalců, na které se domácí dívají svrchu. Jsem bílá jako padlý sníh a užívám všech privilegií, které s tím souvisí, takže si nemohu nikdy představit, čím procházejí oběti rasismu, kterému drtivá většina z nás pečlivě stele pelíšek ve své blízkosti. Jsem křesťanka v evropské zemi, takže jsem nikdy nemusela čelit nenávistným náboženským útokům. A má většinová sexuální orientace mne ochránila před posměchem homofobních skupinek. Ale přeci jen existuje něco, čeho se cítím být obětí, a to je sexismus. Narodila jsem se totiž jako žena.

Není to tak dávno, co i já sama jsem měla sexistické názory na spoustu věcí. To proto, že naše společnost je tak nastavená. Žena musí, žena nesmí. Pro ženu je a není vhodné. Žena by měla. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě budou ženy cizím druhem na planetě mužů? Jak dlouho budou ženy svými vlastními nepřáteli? A když některá žena procitne, když si uvědomí, jak malou cenu ve společnosti má její hlas, její názor, její úsilí, pak se ocitá na onom již zmiňovaném rozcestí. Jako já. Vybrala jsem si pěšinku, po které bych chtěla jít dál - ale ne sama.

Proto tento blog. Protože jsem žena a chtěla bych sdílet s jinými ženami, ale i muži, jednu úžasnou pravdu: Ženy jsou lidé.

V co doufám? Třeba v to, že některá mladá slečna si uvědomí, že může dokázat v životě cokoliv. Třeba to, že žena procházející těžkým obdobím už nikdy nezapomene, jak silná a schopná je. Nebo že nějaký muž se naučí o ženách uvažovat jako o samostatných osobách, ne jen něčích manželkách, matkách a sestrách. Nebo že takové skvělé muže prostřednictvím svého psaní najdu, a budu na ně moci být pyšná, protože jsou také lidé.

Rozhlédněte se. Nepotřebujeme nový mobil každý měsíc ani 300 televizních programů, nepotřebujeme dovolené v Karibiku. Jako lidstvo potřebuje hlavně dobré lidi. Sama se dobrou být ještě necítím. Ale snažím se. Pojďte se snažit se mnou.

Womaniya je blog věnovaný ženám, ale psaný pro všechny.

Kam dál